Blog  Úzkosti

10.10. – Světový den duševního zdraví

Moje úzkost

10. říjen je Světovým dnem duševního zdraví a letos je hlavním tématem duševní zdraví na pracovišti. Přece jen v zaměstnání trávíme téměř třetinu našeho života, a proto bychom se tam rádi cítili dobře. Jak jistě víte, nejlepší zaměstnanci jsou ti, co jsou spokojení. Bohužel tomu většinou tak vůbec není. Doba je rychlá, nátlak vedení je čím dál větší a stres je neúnosný. Jsme naučeni mlčet, pracovat a pracovat stále více s pocitem, že se jednou ocenění dočkáme. Opak je tomu pravdou.

 

Frustrace, demotivace, stres, beznaděj, nemoc. V České republice jsou dušení problémy na pracovišti velmi opomíjeny a zametány pod kobereček. Dokazuje to i zpráva ze Správy sociálního zabezpečení, kdy jen v prvním pololetí roku 2017 bylo ukončeno téměř 23 000 případů dočasné pracovní neschopnosti pro duševní nemoci. Celkově všechny znamenaly skoro 2 miliony prostonaných dní.

 

Skutečné číslo je ale mnohem vyšší, neboť stále je duševní onemocnění bráno jako něco nepatřičného, nevhodného, o čem se nemá mluvit. Pohled „zdravých“ lidí je vůči lidem duševně nemocným odsuzující, až pohrdavý. Předchozí výzkumy Národního ústavu duševního zdraví – NUDZ ukazuje, že pouze 19,6 % lidí v Česku by bylo ochotných mít za spolupracovníka člověka s duševním onemocněním. Ve Velké Británii je toto číslo mnohonásobně vyšší, nevadilo by to 68 % lidí.

 

I toto je jeden z několika důvodů, proč se i my sami za svoji nemoc odsuzujeme a stydíme. Přitom nikoho neohrožujeme a jsme schopni pracovat na 100 %, pokud máme vhodné podmínky a cítíme se dobře. Vzhledem k těmto předsudkům je ale jednodušší se uzavírat do sebe a tvářit se před okolním světem, jako že je vše v pořádku. Emoce držíme v sobě a tiše trpíme. Výsledkem je obrácení těchto negativních emocí vůči sobě, čímž se naše duševní problémy zhoršují. Bludný kruh, který končí psychickými, fyzickými kolapsy, neschopenkami, a ještě větším uzavřením sám do sebe.

 

Tip: Přečtěte si článek – Nesuďte nás, neznáte našeho protivníka

 

Sama jsem si tímto prošla. V zaměstnání mi bylo nakazováno, abych držela emoce na uzdě, přes veškerou snahu a neskutečnou dřinu nebyla moje práce ohodnocena, ani uznána či pochválena. Z vedení nebyla žádná podpora, a nakonec to po přijetí nové pozice školitele, s čímž souvisela i změna nadřízeného, skončilo šikanou vůči mojí osobě.

Tehdy moje nemoc o sobě dala vědět poprvé. Ozvala jsem se a situaci řešila. Dotyčná nadřízená byla odejita, ale moje nemoc zůstala. Snažila jsem se ji nevnímat, uzavírala jsem se do sebe, byla jsem tiše s ní, protože jsem se bála o tom mluvit. Když jsem to zkusila poprvé u praktické doktorky, bylo mi velmi „lidsky“ řečeno, ať se smířím s tím, že nezvládám svůj život. To ve mne zakořenilo pocit, že jsem selhala, že jsem neschopná a blázen. S tím jsem skoro rok zkoušela fungovat, ale zhoršovalo se to, až jsem nakonec nebyla schopná pomalu vlézt ani do metra nebo se najíst v restauraci plné lidí na dovolené na Krétě.

Výsledek? Po návratu z dovolené jsem už každý den jezdila do práce metrem s panikou, nemohla jsem dýchat, bušilo mi neuvěřitelně srdce jak o závod a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Nebyla jsem schopná pořádně jíst, spát, myslet. Až to měsíc poté skončilo neuvěřitelně silným panickým záchvatem pár minut po příchodu do práce. Snažila jsem se to „rozchodit“ před budovou, ale byla jsem k neutišení. Totálně mě to ovládlo. Kolega na mě zděšeně koukal, jelikož do té doby jsem byla tou silnou osobou, co vše řešila, školila kolegy i naše partnery a najednou jsem se sesypala jak domeček z karet. Kolegyně mě odvezla domů a já se uklidnila až po hodinové sprše, kdy jsem na sebe jen nechala téct vodu. Do práce jsem se již nevrátila.

Neschopenka, úzkostné poruchy. Následná návštěva psychiatra, který se na mne ani pořádně nepodíval a zeptal se mě, zda jsem byla vždy tak labilní. Terapeutka, co mě vzala pod křídla a vysvětlila mi, že jsem jak papiňák, pod kterým je stále zapálený hořák. Že musím vypustit emoce, jinak to bouchne. Nová psychiatrička, zjištění, že mám agorafobii, panickou poruchu, a ještě jsem si vypěstovala sociální fobii. Vyjít z bytu ven znamenalo další panickou ataku, metro pro mě bylo tabu půl roku a novou práci jsem si našla až po roce, na který mne moje dušička vypnula.

Během toho roku jsem ale začala nacházet zase sama sebe, začala jsem se mít opět ráda a zjistila jsem o sobě věci, co jsem již zapomněla. Přesně 16.10. to budou 3 roky, kdy mi moje tělo řeklo rázné: „A DOST“.

 

Nyní už se nestydím a neodsuzuji se za svoji duševní nemoc. Jsem agorafobik, panikář a sociální fobik. I když občas přijdou těžší dny, naučila jsem se s tím pracovat, poslouchat své tělo a vážit si sama sebe. Ale stále se mám hodně co učit.

 

Proto Vás žádám v tento Světový den duševního zdraví, abyste poslouchali své tělo, svoji duši a nestyděli se. Nejste to Vy, kdo selhal. Jsme lidi, jako každý jiný, jen citlivější a vnímavější a za to se přeci nemůžeme stydět 😊

 

Pokud chcete pomoci, Národní ústav duševního zdraví si pro Vás připravil dotazník, díky kterému chtějí zlepšit pracovní podmínky a duševní zdraví na pracovišti. Je to zcela anonymní, takže proč se do toho nepustit 😊 Děkuji  😉

 

Dotazník vyplňte zdehttps://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSfGThQtO6nPE6m_TOgFKblL0I7Yki5tm-Eg2Ew25BCMW0Qarg/viewform

 

Napište komentář:

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Čtěte také: