Blog  Pro ženy  Sebeláska

Jsem DOKONALÁ? ANO! Tak proč se furt snažím všem zavděčit a být lepší?

Moje úzkost

Jsem DOKONALÁ?
ANO! Tak proč se furt snažím všem zavděčit a být lepší?

Neustále bojuji s pocitem, že nejsem dost dobrá. Že se musím více snažit, více na sobě pracovat, více se přizpůsobovat. Být stále lepší a lepší. Moje potřeba soutěžit sama se sebou i ostatními je někdy až úmorná.

Dlouho jsem přesně s těmito pocity zápasila a nechala si jimi ovládat svůj život. Až teprve moje úzkost mi začala ukazovat, že dělám něco špatně. Že nejsem svá a sama sebou. Že nejsem autentická.

 

eyes-586849_1280_Fotor

 

Pocit, že se musím přizpůsobovat někomu, protože chci, aby mě měl rád. Dělat všelijaké věci, které se mi ne vždy líbily nebo mne nebavily, jen proto, aby si mne dotyčný vážil.

Pracovat jak pilná včelka a vše zvládat i přes stavy šílené únavy a neskutečných panických záchvatů, jen abych dostala uznání, že pracuji skvěle.

Věčný úsměv na rtech i s bolavou duší a srdcem bušícím jako o závod, jen abych stále působila jako profík. Prostě za každou cenu dokonalá pro všechny kolem a být lepší než jiní, jen abych byla milovaná, uznávaná, respektována.

 

  • Snažila jsem se být dokonalá přítelkyně, vždy vše chápat, maximálně podporovat, uhýbat svým vlastním potřebám, být taková, jakou si mě přáli. A zpět jsem dostávala nevděk, nepochopení mých potřeb, které se občas cpaly na povrch, ponižování, psychický teror a nakonec to vždy skončilo opuštěním.
  • Snažila jsem se být skvělá a nepostradatelná v práci – i přes to, že jsem pracovala na 3 pozicích, školila s panikou, maskovala vše úsměvem, tak uznání a podpory jsem se stejně nedočkala. A moje „kamarádka“ úzkost jasně řekla, že nepostradatelná nejsem.
  • Snažila jsem se vždy být tak trochu i chlapem, abych byla blíže mužskému pokolení, aby mne měli rádi a brali jako sobě rovnou, až jsem začala ztrácet ženu v sobě. Ještě nedávno jsem brala jako své vítězství to, že mi chlap řekne, že jsem spíše takovej chlap než ženská. Vše chci umět, aby bylo vidět, jak jsem kreativní a funguji v každé situaci.

A takto bych mohla vyjmenovávat donekonečna.

Jenže to, co jsem dělala mi jen ubližovalo, zabíjelo to mne, moji osobnost takovou, jaká skutečně byla. Pomalu jsem se ztrácela, až jsem zadupala samu sebe hodně hluboko. Hlavně, když mě budou mít všichni rádi a nebudou mne opouštět. Jak hloupě jsem se chovala…

 

Vždyť taková, jaká jsem, jsem v pořádku. Jsem to já a nikdo jiný.
Z nějakého důvodu mám být přesně taková, jaká jsem a neměla bych to měnit.
Ne kvůli někomu jinému, jedině kvůli sobě a protože chci já a cítím to tak.

 

Během onoho roku, kdy mě moje úzkost uzamkla doma, bez práce a téměř bez osobního kontaktu s lidmi, jsem se snažila ji chápat a poslouchat. Procházela jsem pravidelnými terapiemi, homeopatickou léčbou podpořenou řízenou detoxikací, která ze mne vypustila emoce velmi hluboko uzavřené. A postupně lezlo na povrch, proč některé věcí dělám právě takto.

 

mask-1269102_1280_Fotor

 

Celé tajemství mé snahy, být pro každého tím nejlepším, bylo způsobeno již v mém dětství. Rozvod rodičů, odchod od táty, ztráta prvního muže v mém životě. Muže, ke kterému jsem chtěla vzhlížet, ctít ho, cítit se u něj v bezpečí, vědět, že je tady vždy pro mne.

 

A najednou nebyl, už mi nedělal culíky, nebral mne na ramena a nekousal mě při hře do nosu, neříkal mi Cipísku. Neviděl moje první vysvědčení, neviděl žádné, neznal mé úspěchy ani má trápení. Odcizili jsme se. Vznikla obří propast, která nás od sebe vzdalovala čím dál více a bohužel stále vzdaluje.

 

Najednou jsem rozklíčovala příčinu své neustále snahy být lepší, být někým jiným. Bála jsem se ztráty dalších lidí ve svém životě a stále se jí bojím. Nechci, aby mne další osoby opouštěly, a proto mám tendence se přizpůsobovat jiným. Chci, aby mne milovali, měli mě rádi, vážili si mě a uznávali vše, co dělám.

 

Díky terapiím, práci sama na sobě, znovuobjevení sebe, své ženy v sobě, sebelásce a vnímání svého vnitřního dítěte se mi daří vracet se sama k sobě. Být tou, která skutečně jsem.

 

Je to dlouhá cesta za mnou a ještě velmi dlouhá cesta přede mnou. Ale vím, že jakmile z ní trošku odbočím špatným směrem, mám tady moji „kamarádku“ úzkost, která mne vždy nasměruje správně a jde mi v klidu tiše po boku, aby mohla zase zasáhnout, až ji budu potřebovat.

 

Sundávám své masky, své přestrojení a chci být jen sama sebou.
Chci být ženou, která je milovaná sama sebou a následně i všemi kolem sebe.
Uctívaná, uznávaná, respektovaná, protože to dělám hlavně i já sama k sobě.

 

hands-407389_1280

A už vím, že pokud má někdo být součástí mého života a provázet mě jím, tak mě budete brát přesně takovou, jaká jsem. A také vím, že i ten můj první muž mne neopustil a stále bude prvním mužem mého života. Věřím, že jednoho dne sundáme ta brnění a odpustíme si. Mám Tě ráda.

 

Pokud vás článek oslovil, budu ráda za vaše označení, že se vám líbil nebo za jeho sdílení 😉 Dostane se díky tomu k lidem, kterým může pomoci. Děkuji 🙂

Napište komentář:

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Čtěte také: