Blog  Inspirace  Panikář na cestách

Moje cesta za sny: Tady komfortní zóna nemá co pohledávat

Moje úzkost

Moje cesta za sny:

Tady komfortní zóna nemá co pohledávat

 

Každý z nás má nějaké sny, tajná přání a touhy. Všichni chceme být šťastní a dělat, co nás baví a naplňuje. Upřímně, většina z nás to stále hledá a nenachází. A když už to najdeme, ozve se strach. Ten červík v hlavě, co hloubá a hloubá a stále více se zavrtává a naše ego si libuje a roste. Vyžívá se v našem strachu a utlačuje naši duši. Výsledkem je několik kroků zpět, sebezatlačení do ulity, vzdání se snů.

Co to ale znamená? Že popíráme sami sebe. Že se necháváme ovládat naším strachem, okolím, předešlými zkušenostmi. Doslova nás to uzemní, utlačí, ochromí a my zůstáváme v tom, kde nám není dobře. 

Jenže jak se vydat na cestu za svými sny? Jak ten strach překonat? Jediné řešení je šlápnout do toho neznáma a vymanit se ze stereotypu, zajetých kolejí a své komfortní zóny.

 

Dovolme si odejít z místa, kde nám není dobře. Dovolme si neposlouchat názory jiných. Dovolme si jít za svými sny. Dovolme si být sami sebou. 

 

 

Co nejvíce to oddálit:

Přesně takové rozhodnutí jsem před sebou tlačila několik měsíců, možná i let. Před několika lety jsem neposlouchala své tělo a duši, stále jsem si říkala, že to ještě vydržím. Že bude lépe a furt jsem si říkala: „až jednou…“. Až jednou za mne rozhodla kamarádka. Je to moje věrná společnice, která mi pomáhá vždy, když já neposlouchám. Jmenuje se Úzkost, někdy má podobu sevřeného hrudníku, žaludku na vodě, třesoucích se rukou, někdy se převleče do paniky a infarktových stavů. To, když už vážně dlouho neposlouchám a opakuji své chybičky stále dokola. Možná se většině z vás nelíbí, že jí říkám kamarádka, protože ji považujete za zrůdu. Ale když ji pochopíte a budete ji vnímat, tak se začnou dít zázraky. 

Před více než rokem jsme si s přítelem plácli, že podnikneme naši největší cestu. Původně se mělo jednat o cestu kolem světa. Ale přiznali jsme si, že časově a finančně je to nad naše síly. Postupně jsme tedy plán cesty upravovali. Až vznikla kratší cesta „pouze“ na dva kontinenty v délce 6 týdnů. Těšila jsem se, ale červík hlodal a aniž bych si to kolikrát uvědomovala, tak jsem to konečné rozhodnutí stále odsouvala.

 

 

 

Výmluvy, výmluvy a zase výmluvy:

Přemýšlela jsem nad našima kočičíma miláčkama: „Co tady budou tak dlouho  bez nás dělat? Co když jim bude smutno? Mně bude smutno! Co když bude mít kocour zase zánět močáku, který má chronický? A co když kočičce se opět vrátí záchvaty, které měla v létě?“ Milióny katastrofických scénářů, co se může stát. Do toho se přidaly myšlenky ohledně rodiny, zda vše zvládnou bez nás tak dlouho atd. atd. Asi si to každý dovedete představit.

Jenže to bych nebyla já, aby se neozývaly strachy ze ztráty práce, peněz, jistoty. To obrovské riziko, že po návratu budu bez peněz i bez práce: „Co budu dělat? A jak to řeknu šéfovi?! Vím, že na mě spoléhá, že mě má rád a věří mi.“ Bála jsem se, že bude naštvaný, zklamaný. A jakožto sociální fobik jsem přesvědčená, že si o mně musí myslet něco zlého, i když si to ve skutečnosti vůbec nemyslí.

 

Pokud něco doopravdy chceš, nehledej výmluvy, ale způsoby, jak toho dosáhnout. 

 

 

Konečné rozhodnutí:

Jenže pak přichází stavy, kdy ve skrytu duše vím, že mě ta práce nenaplňuje. Živí mě, občas mě i baví, ale většinou je to už stereotyp, který zabíjí moji kreativitu a moji touhu pomáhat, protože mi bere veškerý čas a energii. Bylo to těžké, ale se strachem jsem to oznámila. Takže první krok za mnou: Výpověď podepsaná s vidinou možné spolupráce někdy v budoucnu.

 

 

 

Téměř dva měsíce do odletu:

Druhý krok: „Uf uf, když ne teď, tak už nikdy. Letíme!“ U nákupu první letenky se mi svíral žaludek vzrušením a adrenalin cloumal mým tělem.

Čteme články, průvodce, vše sepisujeme a vytváříme vlastní průvodce a dáváme dohromady itineráře. Nevěřili byste, kolik věcí kolem je potřeba řešit a myslet na ně. Letenky, ubytování, peníze, různé měny – jak to vyřešit, zavazadlo, plány, vstupy do různých památek a atrakcí, oblečení – přece jen nás čekají muslimské země, očkování, zjišťování svátků v daných místech, zajištění kočiček, jak komunikovat s rodinou – budeme v různých zemích s různým časovým posunem, léky a vitamíny před odletem, léky a vitamíny s sebou, mapky, mezinárodní řidičák, víza atd. Mohla bych vypisovat vše donekonečna.

Prostě a jednoduše: JE TO JÍZDA! Naskakujeme do rozjetého vlaku, který nám nechce přibrzdit

 

 

Vtíravá, avšak rozumnější než já:

Za posledních pár týdnů si užívám přítomnosti své kamarádky víc než dost. Občas už ji odháním a říkám jí, ať mě nechá být, že vím, co dělám. Já to přece zvládnu. Jsem silná. Omyl, sice jsem silná, ale občas potřebuji být i slabá. Vypustit ten stres a shon. Dát si aspoň jeden den v týdnu volno a relaxovat. Vím, že času už moc nemáme, ale moje úzkost má pravdu, potřebuji občas vypnout a být jen sama se sebou. Vždy máme čas na to, mít čas jen sami na sebe.
Jak mi říká můj přítel: „TY jsi u sebe na prvním místě.“ A má pravdu a přesně to nám říká i úzkost, která se mění v paniku, když ji ne a ne poslechnout. 

 

 

Přející i nepřející:

Ve svém okolí máme mnoho lidí, přátel, známých, kolegů, kteří nám naši cestu přejí. Občas bych i řekla, že to nadšení žijí s námi a dodávají nám sílu, abychom to nevzdali a jeli. Ale samozřejmě nesmí chybět i rejpalové a nepřející. Už jsme si vyslechli několik dotazů: Kde na to berete furt peníze? A co jako v práci? A proč si raději nekoupíte byt nebo auto?“ Neřeknu vám návod, jen je to otázka priorit. Někdo touží po majetku, autě, drahých kabelkách, špercích.. a někdo si naopak mnohem více cení zážitků a poznání. My patříme do té druhé skupiny. Nevlastníme byt ani super fáro, ale jsme majitelé něčeho mnohem většího a lepšího. Jsme spolu a poznáváme při tom svět. Místo kabelky za 2 000 Kč si raději koupím letenku. Každý to máme jinak a je to každého volba. 

 

 

Co bude po návratu?

Kdo ví. Snažím se žít tím, co je nyní a ne tím, co bude za 3 měsíce. To jsem dělala dříve a byla jsem vystresovaná, zničená, vyčerpaná troska, co se bála říct svůj názor, abych náhodou nebyla bez práce, bez „přátel“ nebo aby si o mně nemyslel někdo něco zlého. Njn, opět jsme u toho sociálního fobika.. ale učím se myslet na sebe a ne na to, kdo si co myslí. Díky bohu mám kolem sebe více lidí, co mne podporují na mé cestě životem. Dodávají mi sílu a odvahu. Nějaké plány v hlavě mám, ale v tuhle chvíli vůbec netuším, jaká bude moje cesta po návratu. Takto dlouho jsem nikdy nebyla pryč a každé místo, které navštívíme, mě určitě nějak ovlivní. Třeba právě tam zjistím, co je mým cílem. Nedokáži to nyní říct a ani nechci. Jen vím, že věřím v sílu přírody a sílu vůle. Je to poprvé, co se nehroutím z té nejistoty, co mě po návratu čeká. Co budu dělat a čím se živit. Tentokrát nemám strach, protože vím, že to bude tak, jak to být má a já si konečně splním sen být svobodná.

 

Jděte si za svými sny, poslouchejte své srdce, najděte sami sebe. Také se bojím, ale o to více se těším 🙂

 

 

Věřte!

Panikáři, fobici, úzkostlivci, vím, že je to pro nás občas až nepředstavitelné, ale před třemi lety jsem patřila mezi ty, co byli zavření doma a báli se vyjít ven z bytu, občas i z pokoje. Panické záchvaty byly mým denním chlebem. Sevřený hrudník a bušící srdce jsem zažívala den co den.

Co mi z toho pomohlo? Víra v sebe, touha po svobodě, příroda, silná vůle, cestování. Cestování bylo to, co mě opět nadchlo a nakoplo k tomu, jít si za svojí svobodou. Překonala jsem to a vy to překonáte taky. Jen musíte věřit a chtít!

 

P.S. Zbývá měsíc do odletu 😉 

 

Napište komentář:

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Čtěte také: